|
Uprostřed pustiny je kdesi dům
pravěkých ženských ctností
když jsem jej na noc zdobila
bubínky, havrany, šátky.
Na pupík v noci kladl mi
(ta láce! z výprodeje
na doplňkové splátky)
piercing z měsíční krajiny.
Je v dobách spadlých do závěje.
Vidíš to, když se ohlédneš?
V echu těch dob je k spatření
žena, muž, malé dítě.
Ten čadivý kruh, nevidíš?
Oharek svíčky zlaté?
Ten dům byl pupík schoulený
a zahrada má kůže, kdo si to jenom
vymyslel to tetování kolem?
Jako když někdy na podzim
na vodu spadne lístek
tak v nezřetelných konturách
na hladině mé kůže
běhají v kruzích vlci.
Ty hlavy zakloněné,
z těch se mi kůže ježí
za to že nebe chválí
za všechny moje noci.
Kdo spolkl ten glejt úřední
prašivě slibující,
že vstanem znovu do rána
a noc že přijít musí?
| 
